Možná jsem své nové pračce dostatečně často neříkala, jak ji miluji (a já ji fakt miluji), a jak jsem ráda, že ji mám (a skutečně jsem ráda, že ji mám).
Po jednom praní jsem kromě prádla vytáhla s bubnu zvláštní plastovou věc. Po bližším zkoumání jsem zjistila, že jde o ulomenou spojku (neboli packu) umístěnou uvnitř bubnu.
Peru už přes dvacet let, ale nikdy jsem si této součástky nevšimla. Nikdy, dokud jsem o ni nepřišla. Jak už to tak se „samozřejmými“ věcmi (či lidmi) bývá.
Packa měla ulomené packy, které ji měly držet v bubnu, tak že můj pokus „narvat“ ji zpátky, skončil celkem očekávaným nezdarem.
„Zničila jsem novou pračku! To jsem pako! Já vím, asi jsem tam neměla dávat tu rohožku....“ Odpovídala jsem neviditelným opravářům praček, tátovi, synovi, strejdům, dávno mrtvému dědovi a všem těm inteligentním chlapům, kteří by do pračky nikdy nenarvali nic, co by jí mohlo ublížit. Pokud by tedy samozřejmě někdy prali....
„Cos tam dala, prosím tě?“ Ptá se mě Honza (syn).
„No, prala jsem uklízecí hadry“...Honza čeká....“a rohožku...s pejskem“...vypadlo ze mne konečně.
„Tak rohožka by byla asi v pohodě...ale ten pejsek by mohl být problém.“ Směje se Honza.
Je hezké, že v tak dramatické situaci má synek smysl pro humor. Smějeme se oba. Nicméně pračka zůstává bez pacičky. Začínám přemýšlet, jestli moje verze, jak k incidentu došlo, samozřejmě zbytečné detaily o pejskovi přiznávat nebudu, bude dostatečně nevinná, aby mi Whirpool uznal záruku.
Začíná pátrací akce. Nejdřív po papírech od pračky. Zdá se, že jsou všechny. Netuše problém, beru si je druhý den do práce a začínám googlit opraváře. Na potřetí se zadařilo. Po pětiminutovém hovoru s automatem, který byl samozřejmě v rámci zkvalitnění služeb nahrán, jsem se dověděla, že aby se mohl mou zakázkou někdo začít zabývat, potřebuji kromě čísla na faktuře ještě dvanáctimístné číslo, které najdu na štítku umístěném přímo na spotřebiči. OK, den zdržení, ale to dám.
Večer jsem si ofotila štítek a druhý den jdu volat servis. Po povinných pěti minutách s automatem jsem se dočkala živé operátorky. Hovor samozřejmě nahráváme. Byla jsem sebevědomá, ne jako trotl, co zdržuje operátorku a nemá to dvanáctimístné číslo. Byla jsem si tak jistá. Nadiktovala všechny údaje, číslo ze štítku a pak to paní celé zkazila:
„A ještě to druhé číslo, prosím..“
Cože? Tam jiné není, mám ofocený štítek...moje pračka už žádné jiné číslo nemá!!! Skoro pláču.
„ Jen se pořádně podívejte, někde u toho prvního štítku musí být ještě jeden. Tak já vám to tady nechám rozdělané a ještě nám zavolejte ten zbytek, ju?“
Super, těším se, až si můj telefonát budou pouštět na firemním školení operátorů jako cvičení na asertivitu, trpělivost a proklientský přístup. Ale podle profesionality, s jakou se mnou operátorka hovořila, předpokládám, že podobných „klientů“ již procvičili spoustu.
Večer se vracím ke své pračce s mobilem v ruce. Otevřu dvířka a opravdu. Štítky jsou tu dva. Šťastná, že nemusím pračku vytahovat z pod linky a otáčet ji vzhůru nohama, fotím OBA štítky a ukládám do telefonu.
Třetí den volám servis. Automat jsem si dala v plném znění, ale chytré operátorce už stačilo jen mé telefonní číslo. Hurá, máme všechno.
„My se vám ozveme.“
Ještě ten den volá paní ze servisu, kdy že ke mně mohou poslat opraváře. Domluvíme se, že na něho počkám v pátek ráno, než pojedu do práce.
Tak jsem čekala a opravář skutečně zavolal.
„Dobrý den, jedu k vám podívat se na tu pračku. Ale nemám ty náhradní díly, ty jsou objednané, ale zatím nepřišly.“
„Aha..no tak to možná přijeďte až s těmi díly...Nebo já si někde vyzvednu a nasadím to sama.“
„Radši ne, ono je lepší podívat se pod buben, jestli se tam něco nedostalo a vyměnit ty packy všechny. Tam může být třeba kostice..“ nebo pejsek...napadlo mě.
„Tak já vám zavolám, až budu mít packy.“
O víkendu neperu.
Úterý - den asi šestý.
Volá servis.
"Dobrý den, může se u vás stavit opravář....ano...kdy....zítra...děkuji..."
Středa - den D.
Jedu dřív z práce, abych pana opraváře neprošvihla. To s tou rohožkou mu říkat nebudu.
Čekám, celá netrpělivá. Mám před opraváři respekt. Konečně zvonek. Běžím dolů.
„Třetí patro bez výtahu, hlásím omluvně.“
Pán je sympatický, naštěstí nemá příliš velký kufr s nářadím. Vedu ho k pračce. Honza přichází sekundovat.
„No jo, je to ulomený, vyměním všechny. A ještě se podívám pod ten buben....“ Svítí baterkou do útrob pračky.
„Něco tam je.“
A sakra. Pejsek to být nemůže, to vím určitě.
„Nějaká karta...“, hlásí opravář.
Honza se na mě dívá tak trochu...no jako na pitomce...
“Musíš vždycky ty kapsy prohlídnout...“, radí zasvěceně.
„Ale já je prohlížím“ – na to se samozřejmě nic jiného odpovědět nedá, chápete....
„To je skipas,“ zvolá opravář....“to se bude hodně špatně vyndávat.“
Přemýšlím, kdy jsem naposledy prala zimní bundy. Dochází mi, že skipas musí jezdit v našem bubnu minimálně tři čtvrtě roku.
Servisman zápasí s bubnem.
Honza drží pračku.
Možná mají opraváři domácích spotřebičů zvláštní školení, jak ustát debilní výmluvy nás, nevinných hospodyněk.
Mám potřebu své nelogické pochybení logicky vysvětlit.
„No, ten skipas se většinou dává do těch skrytých kapsiček...na rukávech..a tak...tam jsem se možná nekoukla....to bude asi ono....a není zálohovanej?“
Honza chce něco říct. Ještě že neví, že jsem mu v létě vyprala sluchátka....
“Je venku...“volá opravář....
Jsem celá dojatá, plna obdivu...v ruce držím zohýbaný skipas ze skiareálu Rokytnice, únor 2017 (pračku mám od ledna).
Opravář rychle balí, fotí štítek, papíry nevypisuje, neb se prý strašně zdržel a musí ještě nevím kam...
„A myčky náhodou neděláte? Ta nám taky nefunguje...“. Ptám se, kdyby náhodou...
„Já vám dám číslo na kolegu,“ říká ochotně.
Vyprovázím svého zachránce.
Zítra volám do autoservisu. Potřebuji vyměnit olej, prý se to má měnit nějak pravidelně. Snad bude Punťa statečný...a automechanik vyškolený minimálně jako opravář praček.